Kibra se koukla na zoubek deskovce - Mars: Teraformace Expedice Ares

Ve hře Mars: Teraformace – Expedice Ares se snažíte zvelebit pustou krajinu planety Mars a připravit ji tak k pobytu lidí. Jste zástupci určité korporace a podnikáte takové kroky, abyste nakonec dosáhli maximálních možných hodnot teploty, kyslíku, oceánů (a případně i lesů), a tím započali život na Marsu alespoň z části tak, jak ho známe na Zemi. K tomu vám slouží opravdu obrovské množství karet projektů. Díky nim získáváte suroviny, postupně zvyšujete svou produkci a budujete nový svět. Na začátku každého kola ale musíte volit pouze jednu z několika možných fází, takže třeba můžete produkovat, ale nemůžete dobírat karty. Je na ostatních hráčích, jakou fázi vyberou oni a jestli se podaří toho obsáhnout co nejvíce. Hra je určena pro 1–4 hráče přibližně od 14 let.

V recenzi samozřejmě nejde nezmínit velký bratr Expedice Ares, a to je samotný Mars: Teraformace. A schválně říkám velký bratr, protože Expedice Ares je opravdu taková menší sestřička. Hry nejde úplně postavit proti sobě a jednoduše říct, která je lepší, horší, hratelnější, těžší, jednodušší a podobně. Obě hry mají něco do sebe a nepřekvapilo by mě, kdyby se našlo hodně lidí, kteří mají doma na poličce obě. Můžu ale asi říct, že Expedice Ares je určitým způsobem kompaktnější a rychlejší, než samotný Mars: Teraformace. Doba hraní je oficiálně okolo 60 minut, nicméně toho jsme nikdy nedosáhli, hra byla vždy delší, v průměru spíše 90 minut. A také v pravidlech hry se hned na začátek setkáme v určitým porovnáním obou her – v krabici totiž najdeme krátké shrnutí nazvané “Raketový start”, které slouží hlavně hráčům, kteří znají Mars: Teraformace a ukazuje na podobnosti a odlišnosti v herních mechanikách obou her. Za mě jde o opravdu zajímavý přístup a takový výcuc pravidel chválím. Navíc detailní pravidla hry jsou celkově opravdu skvěle zpracovaná.

Jelikož jsme v domácnosti jenom dva hráči, hráli jsme Expedici Ares hlavně (ale ne výlučně) ve dvou. A i když jsem většinu partií vyhrála, a nemluví tak ze mě ublíženost, po několika hrách jsme se oba shodli, že už ji ve dvou lidech hrát nechceme. Hra pro nás ve dvou neměla ten správný drive, tu energii, co by nás táhla dopředu, motivovala k odvážným krokům a ani vítězství v nás nezanechalo nějaký velký pocit zadostiučinění, protože ke konci už jsem si hlavně přála, abychom už všechno vytáhli do maxima a celé to ukončili. Za mě dva nejsou optimální počet hráčů – tím jsou spíše tři nebo hlavně čtyři. Stejně tak jako Mars: Teraformace, i Expedice Ares má trochu nedostatek v tom, že má opravdu celkem pomalý rozjezd a mnohdy až zběsilý konec. Dlouho trvá, než se sesbírá dost surovin, dobrých karet a akcí, a když se zdá, že to nikdy nepůjde, tak do sebe najednou všechno začne zapadat a po chvíli si člověk uvědomí, že za pár kol je konec hry. A jelikož ve dvou lidech jsou možné vždy jen dvě fáze, je to všechno hodně těžkopádné. Několikrát se mi stalo, že jsem pořád střídala jenom fázi produkce s nějakou jinou, protože ty zdroje prostě rostly opravdu pomalu. Ve více hráčích je to už mnohem lepší, protože fází je více a všechno tak nějak odsejpá mnohem rychleji, hra nepadá na zadek, ale naopak jde s vervou dopředu.

Hru je možné hrát i samostatně v sólo módu. Vaším protihráčem je opravdu jednoduchá automa, za kterou každé kolo vždy nahodile volíte karty fází. Dostupné jsou tři obtížnosti, a podle toho také na konci kola zvedáte kyslík nebo teplotu (a nebo nezvedáte, pokud hrajete nejvyšší obtížnost). Sólo hra má přesně daný počet kol, a tak se v průměru drží avizované doby hraní, i když já jsem ji vždy trochu přesáhla. Musím se přiznat, že i přes lehčí obtížnost mě hra roznesla na kopytech. Těch 25 kol uběhlo bleskovou rychlostí a já jsem na konci měla na maximu jenom kyslík, teplota i oceány ještě nebyly ani za polovinou. Dá se tedy říct, že u první hry jsem jenom koukala, jak si se mnou hra pohrává. Bylo důležité trochu změnit strategii, ale i tak byl aspekt náhody opravdu silný – velice často se mi stalo, že jsme s “protihráčem” zvolili stejné fáze, což v kombinaci se špatnými kartami bylo opravdu náročné.

Je ale opravdu zajímavé, že pocitově na mě sólo hra působila stejně, jako hra ve více hráčích. Tím se i ukazuje (za mě) jeden nešvar hry, a to je takové hraní na vlastním písečku. I když nás hrálo více, nebylo skoro nutné sledovat, co dělá soupeř. Trochu zjednodušeně jsem si prostě pracovala na svém kousku Marsu a ke konci vzhlédla, ale to hlavně proto, abych zjistila, kdo co zvládá uzavřít a úspěšně zvýšit, než že bych byla motivovaná nějakou interakcí mezi hráči.

Dalším menším negativem jsou některé komponenty, a to destičky fází, které slouží k zaznamenání fází, které se v daném kole hrají, a potom celá hrací deska, na které se zaznamenávají vítězné body, hodnoty kyslíku, teplota a oceány. Destičky fází mi přišly opravdu zbytečné, na stole spíše překážely a zvládali jsme se v pohodě zorientovat v kartách fází, které jsme v daném kole volili. A co se týče hrací desky, dílky stupnic jsou příliš malé na to, kolik kostiček se na nich může vyskytovat. Kostičky také hodně kloužou, při každém zaznamenání nových bodů se nějaké někam posunou, a jelikož jsou políčka neúměrné velikosti, tak se musí pořád opravovat. Úplně ideální by bylo dvojité zpracování desky, tak jako je to u desek jednotlivých hráčů. Ty jsou naopak zpracované moc dobře a jednotlivé “chlívečky” na kostky jsou opravdu funkční.

Závěrem tak mohu říct, že Expedice Mars je určitě povedená hra – pokud se hraje v sólu nebo ve třech, ideálně čtyřech hráčích. V takovém případě dokáže příjemně potrápit a vaše budovatelské duše v ní opravdu najdou uspokojení (pokud vás příliš nerozhodí určitý aspekt náhody). Některé trochu nešťastně řešené komponenty jsou spíše pouze malým kazem na celkové kráse hry, ale ve dvou ji už hrát nechci. V takovém případě zůstanu stále věrná jejímu velkému bratrovi, Mars: Teraformaci.

V Black Lotusu tuhle deskovku seženete. Stačí když klikneš tady.